Smutek je když, ........a to je teď na každém, aby si ho definoval sám podle svých zkušeností. Mě bylo smutno když jsem musel z rodiny do dětského domova.Bylo mi smutno,když jsem v domově na vánoce dostal balíček a v něm napůl shnilý pomeranč. Bylo mi smutno když mi zemřela babička a předtím bratr. Bylo mi smutno když jsem musel na školu do Ostravy,kam jsem nikdy nechtěl. Jestli jsem na smutek měl nárok ,nevím.
Jestli jste měli ke smutku důvod,tak vím o čem je řeč. Neznám větší duševní utrpení jak je smutek. Škodí to našemu zdraví a je otvíraná brána k požkození našeho názoru na okolní svět. Začneme nenávidět ty, co jsou původcem našeho smutnění a nejsme vůbec s to pochopit proč se tak stalo? Babička umřela ve svých 80 letech, v požehnaném věku, měl jsem ji rád i když jsem neměl k tomuto souznění správný postoj. Nedokázal jsem tento vztah ocenit, až po její smrti. Bratr Jiří umřel a já ho vlastně ani neznal.Odtrhli nás ,když mi bylo sedm roků. Od té doby až do jeho patnácti jsem ho ani neviděl. Byl to bratr a to se musí smutnit ,když zemřel ,hledal jsem na něj nějaké vzpomínky, žádné jsem nenašel. Po osmi letech v dd jsem očekával,že ve svých patnácti budu konečně v rodině mého otce. Nebyl jsem vítán a otec se mě zbavil tím,že za mě podepsal smlouvu na studium v Ostravě , a abych svůj další život žil na internátě. Otec si vzal do výchovy mé bratry a já zase musel pryč.
Proč? Tak co myslíte ,měl jsem důvod ke smutku?
