Životopis
Skoro dvojčata
Narodil jsem se ve stejném roce jako moje sestra Ludmila. Ona v lednu a já v prosinci. V roce 1949, tedy čtyři roky po válce. Spolu s Ludmilou jsme si užívali života s tím, že se na nás vršil jeden problém za druhým. Hráli jsme kuličky, hráli na schovávanou v krytech, které zůstaly po válce.S mámou stáli ve frontě na brambory a chleba.Čokoládu nám kupovala za malý peníz.Byly to tzv.čokoládové zlomky z olomoucké továrny na čokoládu. Peněz bylo málo, otec pracoval na dráze. Rozvážel náklaďákem zboží,které dovezly vlaky. Máma byla s námi v domácnosti. Když nám bylo pět let, zkusila nás dát na výchovu do mateřské školky. Nedopadlo to dobře, rozbil jsme houpačku, míčem rozbil okno a po obědě jsme nechtěl na lůžko. Jeden měsíc a dost. Bydleli jsme na okraji Olomouce ve čtvrti zvané Povel, kousek od kapličky a kousek od hospody. V hospodě trávil svoje volné chvíle otec a hrál karty. Máma nás za ním posílala, aby už šel domů. Koupil nám oplatek a limonádu a bylo o hodinu více pro jeho zábavu, hru v karty , nám tvrdil, že vyhrává těžký prachy. Měl aspoň na pivko a cigarety a podle mámy nebral z rodinného rozpočtu.. Byla to doba, kdy se potraviny prodávaly společně s lístky . Lístky byly na potraviny, které byly nedostatkovým sortimentem. Jednou jsem s mánou stál frontu na brambory, pěkná tlačenice a zmatek. Přijel náklaďák s bramborami a při couvání vjel do davu ženských a jednu přejel. Co se s ní stalo dál ,to nevím. To se stalo v obchodě u kapličky, dnes je tam velké sídliště. Kolem Povlu a Nových Sadů byl problém se spodni vodou. Vždy na jaře když tál na horách sníh, v řece Moravě stoupla voda a protože podloží celé oblasti je usazený štěrk a písek ,voda se tak dostala takřka všude. Za barákem babičky Začalové na jaře voda stoupla do jindy vyschlých propadlin. Prostě všude mokro plno komárů , ale pro nás to byl ráj na zemi. Babička, matka našeho otce, se ve svých padesáti letech provdala za "dědu" Začala. Měl zahradnictví a občas mě brával na tržnici ve městě. Měl takový šikovný traktůrek, já sedl na bednu s bramborama a už jsme frčeli. Babička nás tajně zásobovala ovocem a zeleninou. Tajně proto,že děda chtěl raději vše prodat, aby měl prachy. U babičky bydlela i stařenka, moje prababička. Půl roku byla u strejdy v Kosoři a půl roku právě u babičky. Vzpomínám, že každý měsíc, jak dostala důchod (320,-),si jako první pořídila litr rumu to na cévy, nezapomenutelný zážitek. Naše touhy po sladkém řešila naše máma tím, že upekla na plotně cukr na karamel. Pro nás to bylo něco, jelikož na bonbony nebyly peníze.
Zapálit dům je jednoduché
------------------------------------
Máma nás proto dala o rok dříve do školy s tím, že nás tam postaví do latě. Poprve jsem dostal nové pastelky a sešit a k,tomu plastelínu . Na oslavy Velké říjnové revoluce,město uspořádalo lampionový průvod. Naši nám koupili lampióny a byla naše povinnost je odzkoušet. Zalezli jsme pod postele a svíčky v lampionech zapálili. Za malou chvílku lampiony začaly hořet a od nich i postele. Pak začal hořet celý pokoj. Ani nevím kdo nás z z těch plamenů dostal. Byt vyhořel a kde budeme spát? Večer pro nás přijelo auto ze sociálky a odvezli nás do dětského domova na Sv.kopečku u Olomouce. Byl to důvod proč jsem v budoucím životě měl z ohňů jisté obavy. Padesátá léta se vyznačovala tragédií zvanou dětská obrna. Postihla sestru Lidušku a částečně i mne. Ona skončila na vozíku a v DD na Svatém Kopečku u Olomouce . Speciální DD právě pro takto postižené děti. To bylo naposledy co jsme se viděli jako děti.
Bylo to ukončení našeho "mateřského" dětství.
------------------------------------------------------
Sociálka nás odvezla na tři různá místa. Zdeněk skončil v kojeneckém ústavu, Jiří a já na Sv.Kopečku v dětském domově a sestra Lída skončila v ústavu pro invalidní děti. Asi po týdnu mě odvezli do dětského domova v Bruntále pro nezvladatelné děti a o svých sourozencích jsem více jak sedm let neslyšel. Do Bruntálu za mnou přijela babička Králíková,ta od mámy a zařídila to,že mě přestěhovali do Olomouce.Přesně do dětského domova v Olomouci- Hejčín. Takhle bylo vyřešeno to,co jsme se sestrou začali s těmi lampiony a VŘSR. Nebylo kam se s tak velkou rodinou přestěhovat, byty k dizpozici nebyly a bylo vymalováno.
Jak se žilo v dětském domově?
----------------------------------------
Kolik nás bylo v DD, ani nevím, snad 25 nebo třicet. Holky měly ložnici napravo a kluci nalevo. Ložnice byly rozděleny na dvě části,pro malé a pro velké. Dělení se provedlo v 13 věku a jen pokud ve velkém oddělení bylo místo. Chodil jsem spolu s ostatními do normální základky v Hejčíně a to až do páté třídy. Od šesté pak na dvánáctiletku a potom do opravené školy v Řepčíně. Snídaně v DD na oběd ve školní jídelně a večeře v DD. Soboty ještě volné nebyly a v neděli jsme se stravovali v DD. Přes prázdniny jsme jezdili na tábor do Domašova nad Bystřicí a zbytek tak různě. Mě si na část prázdnin brala babička od táty, dvakrát jsem jel na prázdniny do Kosoře k prastrýci Karlovi. Babička mě šoupla do vlaku, průvodčí dala kafe aby se o mne starala a v Praze na peróně čekal strýc Karel. To bylo srandy když seznámení s místními dětmi proběhlo ve stylu, jejda Pepík neé z Hané přijel. Teta měla kozu a každé ráno mě nutila bílou kávu s mlékem a to opravdu smrdělo tou kozou. Strýc měl krásnou zahradu a snažil se mě naučit jak pěstovat jabloně a ringle, které měl na stejném stromě jak švestky.
Režim v dětském domově byl jednoduchý. Pokud jste nedělal problémy bylo to docela fajn. Ráno budíček hromadné ranní cvičení,pak očista a snídaně. Cesta do školy byla příjemná anebo ne , to podle toho jak jste tu školu zvládali. Mně se po prvotních nesnázích se známkou z diktátů, začalo se v šesté a dále dařit. V deváté jsem dokončil školu se čtyřma dvojkama. Celou dobu pobytu v DD pokoušel jsem své znalosti elektřiny. No první setkání nebylo nic moc, strčil jsem dva hřebíky do zásuvky s tím co bude. No bylo, rána a chvilkový pocit nevědomí. Byla to zkušenost, která po celý můj život provázela. Pro své děti jsem zajistil do každé zásuvky ochranný kryt a školení jak je elektřina bolavá. Přes ulici byla fabrika, kde se vařil cukr z řepy. Za cukrovarem byly kanály, kterými byla odváděna odpadní voda z praní a vaření řepy. V těchto kanálech jsem spolu s klukama z DD sjížděli dolů do jednoho z ramen Moravy. Proud v kanálech byl velký a pokud jste zaváhali byli jste bez trenek. Vrcholem celé jízdy byla obrovská vlna, která se tvořila když voda narazila na vodu z Moravy. Kdo to nesjel byl posera a navždy odepsán v očích tzv.kamarádu z DD. V zimě se voda z ramena vylila na louky a zaplavila všechny příkopy. Voda zamrzla a měli jsme největší kluziště v Evropě, snad. Brusle byly na klíček, kterým se upevnily na podrážku bot a už jsme jezdili až do tmy. Kluziště bylo až k Americe, to je tedy byla pískovna, kde se těžil písek a chodili jsme se tam koupat. Boty s bruslema to nebylo nic fajn ,několikráte jsme museli k utrženými podrážkami k obuvníkovi. Ten měl dílnu vedle holiče a zeleniny. Naproti byla drogérie a proti škole pekárna Kristek. Tam jsme chodili na chlebovou placku, sypanou solí,kmínem a česnekem. Stála 80haléřů a to se vyplatí.
Ze základky si toho moc nepamatuji. Na rukou stále cítím bolest způsobenou rákoskou od našeho učitele. Zda jsem dostával oprávněně či jen tak,abych si to odzkoušel, nelze ve vzpomínkách popsat. Rozbil jsem okno, já nebo spolužák ,byl jsem po ruce a tak jsem dostal rákoskou a pak jsem ještě klečel v rohu na hanbě. Vadilo mi to hlavně protože se na mne koukaly holky,které jsem miloval. V DD jsem miloval zrzavou Anežku, ve třinácti letech jsem se moje tělo už projevovalo chlapsky a na Anežku jsem čekával na schodech,kde určitě musí kolem mne projít. Její ignorace mě drtila a já nechápal proč. Holek tam bylo jedenáct, ale Anežka byla nej. Později,když jsem byl už ženatý, potkal jsem Anežku v prodejně Masna a už se mi tak nelíbila a už jsem ji tak nemiloval. Akorát by mě zajímalo,zda zrzavé jsou i tam.
Dětský domov (DD) obýval vilu továrníka Máje či tak nějak. Měli jsme jej důkladně prozkoumaný a nejvíce nás zajímal systém topení.Teplý vzduch z kotelny byl rozváděn po domě pomocí šachet o rozměrech tak šedesát na šedesá cm, tak akorát, abychom tam vlezli. A taky jsme tam vlezli, jenže zpátky cesta byla "zarubaná". Ani já ani Mirek jsme se nedokázali otočit ani vycouvat. Asi za hodinu nás sháněla vychovatelka a nakonec zedník,který nás musel ze šachty vybourat. Ředitel DD, nepoužival rákosku,ale takový poctivý armádní řemen. Jelita po něm byla obdivuhodná a dlouho a dlouho držela na našem zadku. Po tom, co mě přešly všechny choutky na blbosti, začal jsem brát život odpovědněji. Ve škole kandidát na jedničky, v chování na výbornou, prostě jsem se dostal do těch správných kolejí ,které jsou položeny naším životem. Ráno jsem vstával jako první a jezdil jsem s kuchařkou nakupovat mléko a pečivo. Za odměnu,že dvojkárku dovezl bez problému, dostal jsem makovku. Ostatní jen krajíc chleba s máslem a v neděli kakao a vánočku. Večer jsme se mohli dojíst chlebem s marmeládou. Pětikilová piksla byla v jídelně a každý si mohl nabrat kolik snědl. Co se týká jak nás hlídali či dbaly na naše bezpečí, nebylo žádné drama. Zhruba do sedmé třídy byl náš zájem abychom se zdržovali v DD a tak blízko vychovatelek jak jen to šlo. Byli náhradou za naše rodiče i když na jednu nás bylo trochu víc. Já měl oblíbenou vychovatelku Slovenku, která mě měla ráda.Často o mne nadstandartně pečovala. Když se objevily pupínky na obličeji, už se snažila mou tvář těchto parazitů zbavit. Ředitel, ten první, byl válečný hrdina a svůj boj přenesl i na postoj k našim projevům. Často nám vyprávěl svoje zážitky a své praktické zkušenosti nám dával jako perly do života. Jediné co bylo mezi námi a ředitelem byl jeho silný vojenský řemen. Tím řešil naše prohřešky, když slova přestaly učinkovat.Také jsem dostal pár přes zadek poté co jsem jeho domluvy nepochopil. Do školy jsme chodili samostatně, bez dozoru a vše probíhalo tak jak má. Ve škole nám bylo někdy dáváno na vědomí ,že jsme domováci,něco jako vadný rodičovský výrobek.Já to neřešil a to proto,že matka měla dětí kupu a nemohla nás zahrnovat přehnanou mateřskou láskou. Byl jsem ale hodně zvědav, jak to v takové rodině chodí a že vše v rodině se točí kolem mne a nemusím se s nikým dělit. Hlavně to na mne padlo v období vánoc,kdy všichni natěšeni čekali na ohromné dárky a dobrou večeři. Na večeři jsme dostal bramborový salát a řízek. Po večeři každý dostal vánoční balíček, jeho obsah byl pomeranč,jablko, oplatek "Vlnka", čokoládová tyčinka "Kofila" a balíček kyselých bonbónů. Dost se prováděla vzájemná výměna a ne vždy byla dobrovolná.Starší hoši měli rádi čokoládu a nám za to dali oplatek. Ostatní dárky pod stromečkem byly společné, "Člověče nezlob se a podobné společenské hry. Po večeři se dařilo vánoční besídce a každý schopný něco předvedl. Když jsem byl malý, padla na mě role prince a po té co jsem začal navštěvovat hudebku,měl jsem svoje představení. Jo na hudebku nás verbovali učitelé přímo z Hudební školy Olomouc. Já když jsem byl vybrán, chtěl jsem hrát na pozoun.Jenže nedokázal jsem natáhnout a tak na mě připadly housle. Po dvou letech jsem přešel na trubku, tu jsem měl svoji vlastní,co ji otec pod cenou koupil od vdovy po hudebníkovi z olomouckého divadla. Hudební školu jsem navštěvoval dva roky a to do doby než jsem opouštěl DD. Jednou měsíčně si mě brávala babička Začalová k sobě na víkend. Chodil jsem přes celou Olomouc až na Nové Sady. Babička si ještě v důchodě přivydělávala úklidem šaten v Sigmě Olomouc (u Nádraží hl.). V dřevomodelárně si objednávala odřezky, které chlapi nadělali a rovněž fůru obyčejných pilin. V ložnici měla kamna tzv. piliňáky a když tam naládovala pilin, pěkně udusala a tuto vložku s pilinama strčila do těch kamen. Uprostřed těch pilin byla svislá díra na odvod kouře. Když je na večer zapálila byl to pěkný hukot a já přitom usnul velmi dobrým spánkem. Peřinu měla babička poctivou péřovou. Bylo pod ní teploučko a nikdy se člověk nepotil. Na peří jezdila ke známým na vesnici a k tomu si koupila husu. Jednou mě vzala sebou a dostal jsem tam na oběd řízek přes celý talíř, který se koupal v rozpuštěném sádle. V DD nám davali řízeček ,pořádně potlučený, že ještě na talíři úpěl tou bolestí. Od babičky na vánoce jsem dostal vždy ponožky, košili a nějaký trenýrky. Ale i mou první knihu "Starořecké báje a pověsti". Ta mě doprovázela až do mé dospělosti a zdědila ji dcera. Vždy po obědě jsme si sedli ke stolu k rádiu a poslouchali pohádku a potom klasickou hudbu. Zvláštní byl poslech o Vánocích, kdy čekala na pozdrav z československých lodí. Na nich sloužili oba stréjdi z Kosoře a o Vánocích posílali pozdrav rodičům do Kosoře a také babičce do Olomouce a stařence Josefíně. Babička Josefína byla pro mně prababička.
Když mě bylo třináct let, našla si mě brigáda. Roznášel jsem v neděli noviny a za to dostal dvacet pět korun. Záběr celý Hejčín a Řepčín. Hlavně Zeměnělské noviny, Lidové noviny a sem tam Rudé právo. V neděli ráno jsem si noviny na poště naskládal do kabele tak, abych je nemusel pracně hledat. Na rozvoz jsem používal moje kolo. K tomu jsem přišel tak, že ve sběrných surovinách vyměnil jsem starý papír za to kolo. Za ušetřené peníze nakoupil náhradní díly a kolo si opravil. Sice bylo bez blatníku a chromovaných ozdob, ale bylo moje,jen moje. Na prázdniny nás ředitl DD nechal všechny kluky ostříhat do hola. Byla to prevence proti vším. Prvních čtrnáct dní prázdin jsme byli v Domašově nad Bystřicí na pionýrském táboře. Chození na houby a jednou na exurzi do kamenolomu. Tam se těžil kámen a jednou jsme byli svědky odpálení tzv kamenné stěny. Potom jsme tam odpoledne chodili na drátky,které zůstaly po odtřelu. Také jsem chytal v potoce Bystřice pstruhy. Jeden velký byl pod mostkem a nedal se nikdy chytit. Po desítkách let jsem se tam šel podívat a zavzpomínal na dobré časy. Pstruh už tam nebyl, ale jiní to jo. Nachytali jsme také raky a kuchařky je pak házely do hrnce s horkou vodou a ti raci zčervenali a pak byli k jídlu. Po prázdninách opět do školy. V Hejčíně bylo vojenská posádka, vojáci co neměli vycházky nás pověřovali nákupem cigaret a lahvových piv. Za to jsem dostal vyřazená vojenská sluchátka. Dokoupil jsem krystalku, to je skleněný váleček a v něm krystal křemíku a drátek, kterým se na krystalu hledaly rozhlasové stanice. Když rusáci vypustili Sputník, tak ten pípal a já to rovněž našel na tom krystalu.Poslouchal jsem hlavně klasickou hudbu a jazz.Poprve jsem slyšel Luise Amstronga, jak hrál na trubku. To byla inspirace mé hry na trumpetu, nikdy jsem však nedosáhl více jak část druhého dílu Koláře (noty na trumpetu). Vojáci na smeťák co byl za cukrovarem vyhazovali prázdné bakelitové krabičky. Ty jsme používali jako bomby. Nakoupily jsme Dymogam a ten zapálený dali do té krabičky a hodili do Moravy. Pěkný rány i když trochu nebezpečný. Dymogam byl přípravek proti molům a jiným potvorám a když se jednou nedal se uhasit. Bakelitové krabičky byly od plynových masek a musely bát vodotěsné a to bylo fajn. bude pokračování...............
obuvník, mlékárna,
